Právě jsem dokončil své poznámky ke kapitole Memento Mori a až mi z toho běhá mráz po zádech. Začalo mi docházet, že každý den trávím spoustu času věcmi, které mě ani nenaplňují. Pořád dělám něco z povinnosti nebo kvůli druhým, ale zapomínám na to, co je pro mě skutečně důležité. Já se vlastně vždycky hrozně těším na víkend a dovolené, ale ten každodenní život částečně protrpím.
top of page
bottom of page
Mám to podobně. Přimělo mě to přehodnotit všechny ty „někdy v budoucnu“ plány. Abych neodkládala cestování, učení se nových věcí, dokonce i řešení problémů ve vztazích. Tohle mi připomnělo, že zítra nemusí přijít, a jestli chci něco změnit, musím začít hned, místo čekání na “správný” okamžik, protože být na to připravená není o tom momentu, ale o rozhodnutí.
Úplně tě chápu. Mě to vedlo k uvědomění, že jsem pořád zaměřený na hmotné cíle – kariéra, peníze, věci. Ale když jsem si představil, co by mi zůstalo na konci života, došlo mi, že to nejcennější jsou vztahy a zážitky. Měl bych věnovat více času lidem, na kterých mi záleží, a méně se honit za materiálními věcmi, které jsou v konečném důsledku pomíjivé.