Když jsem vyplňoval strachy, tak jsem se zastavil u otázky “Jsou tvé nebo jsi je od někoho převzal/a?”. Nejdřív mi přišlo, že snad ani nedokážu rozeznat, jestli to, čeho se bojím, je fakt můj strach nebo jestli jsem si ho osvojil třeba od rodičů. Potom jsem ale začal přemýšlet nad tím, jaké poučky jsem často slýchával v dětství nebo dospívání doma a už se to začalo vybarvovat. Nejvíc takový ten typický strach “hlavně si najdi jistou práci a moc nevystupuj z davu” a “co si o tobě budou myslet ostatní”. A říkám si, kolik takových strachů v sobě nosíme a jak se od nich vlastně separovat, když jsme s nimi roky vyrůstali. Máte na to někdo nějaké tipy či názor?
top of page
bottom of page
Mně se v tomto osvědčilo se zamyslet vždy nad tím, jaký jsem mohl být předtím, než do mě takové obavy někdo otiskl. A potom si pojmenovat důvody, proč takhle moje rodina asi přemýšlí a že jsou tím sami vězněni. Pak se snažím představovat si nejhorší možný scénář a ve finále docházím k tomu, že se nikdy nenaplní, nebo vůbec ne tak hrozně, jak jsem si myslel. Takže jediná cesta je asi skrze ten strach. Sbírat důkazy, které ho vyvrací.
Já to mám stejně. Od matky jsem si převzala právě to “co si o mně kdo bude myslet” a dělalo mi to fakt velké problémy na škole a i teď v práci, i když se s tím snažím nějak bojovat. Ale radu na to teda nemám. :/