Zkreslené vnímání vlastního pokroku má i psychologické příčiny – negativity bias, tedy tendence všímat si spíš chyb než úspěchů, nebo kognitivní zkreslení srovnávání, kdy svůj reálný vývoj poměřuješ s ideálem, který ani neexistuje. Když se pak ohlížíš, vidíš hlavně to, co ještě „není dost dobré“. A přitom přehlížíš stovky momentů, které dokazují, že rosteš.

Sebepodceňování a přehnaný perfekcionismus tě mohou držet v pocitu stagnace, i když se ve skutečnosti neustále posouváš. Proto je důležité měnit optiku – všímat si i těch drobných změn, které dřív nebyly možné. Možná už dokážeš reagovat klidněji, říkat „ne“ bez pocitu viny nebo se rychleji zvednout po těžším dni. To všechno jsou důkazy růstu, i když se nepočítají v číslech ani výsledcích.

Zaznamenávání pokroku – ať už formou zápisků, poznámek v Kompasu nebo krátkého zhodnocení dne – není o chválení se. Je to způsob, jak vidět realitu bez zkreslení. Když své uvědomění přeneseš na papír, dává ti to odstup a možnost pozorovat sám/sama sebe s větší objektivitou. Díky tomu můžeš rozpoznat, co opravdu funguje a co potřebuješ změnit.

Pravidelné ohlédnutí ti pomáhá kultivovat růstové myšlení – tedy víru, že schopnosti se dají rozvíjet úsilím a zkušeností. A právě tahle perspektiva má obrovský vliv na motivaci i sebevědomí. Když vidíš, že se posouváš, posiluje to důvěru v sebe i chuť pokračovat dál.

Růst se totiž nepozná podle toho, že už je všechno snadné. Pozná se podle toho, že zvládáš věci, které by tě dřív zastavily. A když tohle začneš vědomě vnímat, zjistíš, že nejde o to být „dál než ostatní“, ale blíž sobě.