Očekávám, že vypnu mysl: Myslíme si, že cílem je „nemyslet“. Jenže tak to není. Cílem je změnit vztah k myšlenkám. Najednou nejsme jejich otrokem, kterého vláčí, kam se jim zachce. Jsme pozorovatelé bez nutkání myšlenky dále rozvíjet.

Chytám se každé myšlenky: Místo abychom si myšlenky jen všimli a nechali ji odplout, rozvíjíme ji dál: „Proč mě to napadlo? Co to znamená? Měl/a bych to řešit?“ A už jsme zase chyceni v pasti.

Očekávám okamžitý výsledek: Hned napoprvé čekáme pocit hlubokého klidu. Co na tom může být tak těžké, že ano? Ale mysl potřebuje trénink, stejně jako tělo. Zklidnění nepřijde hned. Trpělivost je součást cesty.

Vzdávám to po pár minutách: Máme dojem, že „nám to nejde“, a tak to zabalíme. Ale i to, že se pokaždé znovu vrátíme k dechu, je trénink. Každý návrat je posilování vnitřní pozornosti. Tak tomu dej ještě jednu, dvě, tři šance!

Chci to dělat „správně“: Snaha být dokonalý/á i v tom “být v klidu” nás paradoxně od klidu odvádí. Zvlášť ze začátku budeš dělat chyby – a to je v pořádku. To nejdůležitější je být k sobě laskavý/á.

Srovnávám se s ostatními: „Můj kamarád říkal, že se do toho dostal hned… já mám v hlavě chaos.“ Každý máme jiný rytmus. To, co vnímáš teď, je přesně to, co potřebuješ.

Podceňuju prostředí: Rušivé zvuky, nepohodlí, chlad, světlo… často máme dojem, že selháváme, i když jen třeba nemáme vhodné podmínky. Pomoz si – klidnějším místem, časem a zavřenýma očima.